Přeji všem v novém roce 2008 spoustu takových západů slunce, jako byl tento na Cristo Rei na otrově Madeira.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře k příspěvku (Atom)
Trek po Madeiře 2007- část 1.
Letos na přelomu října a listopadu jsem poprvé podnikl dovolenou v horách s cestovkou. Po týdnu bydlení v penzionku v centru hlavního města ostrova Madeiry Funchalu a poznávání krás ostrova při jednodenních výletech nadešel všemi očekávaný den odchodu z civilizace do hor. Po snídani počasí ještě vypadalo nadějně. Když jsme autobusem přejížděli přes centrální pohoří na severní stranu ostrova, už vydatně pršelo. Z busu jsme vypadli v Cruzinhas (400 m n.m.) a všichni začali zbrojit na vlhko - pláštěnky, obaly na bágly atd.
Cesta nejdřív vede z kopce po asfaltce a asi po kilometru odbočuje doleva na šotolinovou cestu, která lehce stoupá k Faja da Noguera. Záda a ramena bojují s nezvyklou tíhou batohu, kolem střídavě prší a mží. Za vodní elektrárnou začíná cesta výrazněji stoupat k levadě Do Pico Ruivo. Občerstvovací zastávku si dáváme pod nejstarším vavřínem ostrova, odtud je to už necelá hodina k levadě a tím i ke konci dnešního stoupání. Levada je ve výšce cca 900 m n.m. a dál už půjdeme skoro po rovině.
Po levadě přicházíme k nejdelšímu přístupnému tunelu na ostrově, který je prokopán masivem nejvyšší hory. Cesta trvá asi 50 minut (cca 2,5 km). Místy se musíme trošku přikrčit, přesto dřeme vršky batohů o kamenný strop tunelu (nejen tohoto, i několika delších). Většina z nás má po dnešku prodřené různě velké díry do obalů na batohy.
Za tunelem jsme narazili na početnou skupinku turistů, tak jsme se vyškrabali po mokré stezce na plácek kousek na levadou a vyhlásili obědovou pauzu.
Po jídle jsme zajistili bágly proti náhlému dešti a nalehko vyšlápli do Pekelné soutězky (Caldeirao do Inferno). Je to úzká strmá skalní průrva, v jejíž jedné stěně je vykopaný tunel pro stejnojmennou levadu. Ta pramení u vodopádu, který skrápí
kolmou skalní stěnu na konci soutěsky.
Po návratu od pauzoviště, jsme nahodili bágly a slezli o pár metrů níž k Levadě Caldeirao Verde, na níž je několik kratších tunelů. V Zelené soutěsce je pěkné malé jezírko, v němž se prý dá koupat. Vzhledem k počasí se mezi námi nenašel žádný "odvážlivec", který by to zkusil.
Cestou po levadě je průhledy mezi stromy občas vidět oceán. Konec dnešní etapy je na tábořišti kousek nad lesáckou chatou v Queimadas.
U chaty se dá nabrat pitná voda, je tam i kuchyňka, kterou ale na noc zavírají. Tábořiště samo je na louce obklopené lesem, uprostřed louky je vyhloubený jakýsi betonový bazén o průměru kolem 20 metrů.
V noci občas zapršelo, ale když jsme vylezli ze stanu, dírami mezi mraky byly chvílemi vidět vrcholky okolních kopců. Po snídani se vrstva mraků zacelila a protože nebyla šance na sluníčko, tak jsme sbalili mokrý stany
a vyrazili do mraků. Slezli jsme zpátky k chatě a odsud jsme začali stoupat nejdřív krátce po silnici a pak po vlhké stezce vedoucí vřesovcovo-vavřínovým lesem. Celou cestu jsme byli v mraku. Po necelých dvou hodinách jsme se dohrabali k silnici, kde jsme si dali krátkou přestávku. Po překročení silnice jsme pokračovali prudce do stráně. Když jsme konečně vylezli z lesa, začali se mraky trhat a občas zasvítil oskar
.
Obědovou přestávku jsme si dali u bývalé hospody Achada do Teixeira. Při našem příchodu svítilo slunce, tak jsme si naivně vybalili mokré věci, včetně stanů, s nadějí, že doschnou. Jakmile jsme měli vybaleno, okamžitě se z údolí přihnal mrak a dokonale nás obklopil. Silnice, kterou jsme před nedávnem překračovali končí na parkovišti nedaleko hospody a slouží, jednak jako zásobovací bod pro horskou chatu pod Pico Ruivo, jednak jako pohodlnější přístup na nejvyšší horu.
Od parkoviště je to k nejvyšší hoře ostrova Pico Ruivo da Santana (1862m n.m.) necelá hodinka pohodlnou chůzí po vydlážděném chodníku. Asi v polovině cesty se za zatáčkou konečně objeví oblý vrchol hory, kousek pod vrcholem jsou vidět bílé stěny horské chaty, kde lze zakoupit občerstvení. Nám zejména přišli vhod plechovky místního piva Coral. U chaty je i přístřešek použitelný pro vaření a záchody s tekoucí vodou.
U chaty jsme odložili bágly a na vrchol vyrazili na lehko. Od chaty je to 10-15 minut do kopce, na vrcholu je postavená dřevěná vyhlídková plošina se zábradlím, která je spojená se dvěma plošinkami na bočních vrcholcích.
Po návratu jsme u chaty rozbili tábor a vzhledem k tomu, že z údolí začínala stoupat mlha, jsme postavili stany.
Po levadě přicházíme k nejdelšímu přístupnému tunelu na ostrově, který je prokopán masivem nejvyšší hory. Cesta trvá asi 50 minut (cca 2,5 km). Místy se musíme trošku přikrčit, přesto dřeme vršky batohů o kamenný strop tunelu (nejen tohoto, i několika delších). Většina z nás má po dnešku prodřené různě velké díry do obalů na batohy.
Za tunelem jsme narazili na početnou skupinku turistů, tak jsme se vyškrabali po mokré stezce na plácek kousek na levadou a vyhlásili obědovou pauzu.
Po jídle jsme zajistili bágly proti náhlému dešti a nalehko vyšlápli do Pekelné soutězky (Caldeirao do Inferno). Je to úzká strmá skalní průrva, v jejíž jedné stěně je vykopaný tunel pro stejnojmennou levadu. Ta pramení u vodopádu, který skrápí
kolmou skalní stěnu na konci soutěsky.Po návratu od pauzoviště, jsme nahodili bágly a slezli o pár metrů níž k Levadě Caldeirao Verde, na níž je několik kratších tunelů. V Zelené soutěsce je pěkné malé jezírko, v němž se prý dá koupat. Vzhledem k počasí se mezi námi nenašel žádný "odvážlivec", který by to zkusil.
Cestou po levadě je průhledy mezi stromy občas vidět oceán. Konec dnešní etapy je na tábořišti kousek nad lesáckou chatou v Queimadas.
U chaty se dá nabrat pitná voda, je tam i kuchyňka, kterou ale na noc zavírají. Tábořiště samo je na louce obklopené lesem, uprostřed louky je vyhloubený jakýsi betonový bazén o průměru kolem 20 metrů.
V noci občas zapršelo, ale když jsme vylezli ze stanu, dírami mezi mraky byly chvílemi vidět vrcholky okolních kopců. Po snídani se vrstva mraků zacelila a protože nebyla šance na sluníčko, tak jsme sbalili mokrý stany
a vyrazili do mraků. Slezli jsme zpátky k chatě a odsud jsme začali stoupat nejdřív krátce po silnici a pak po vlhké stezce vedoucí vřesovcovo-vavřínovým lesem. Celou cestu jsme byli v mraku. Po necelých dvou hodinách jsme se dohrabali k silnici, kde jsme si dali krátkou přestávku. Po překročení silnice jsme pokračovali prudce do stráně. Když jsme konečně vylezli z lesa, začali se mraky trhat a občas zasvítil oskar
.Obědovou přestávku jsme si dali u bývalé hospody Achada do Teixeira. Při našem příchodu svítilo slunce, tak jsme si naivně vybalili mokré věci, včetně stanů, s nadějí, že doschnou. Jakmile jsme měli vybaleno, okamžitě se z údolí přihnal mrak a dokonale nás obklopil. Silnice, kterou jsme před nedávnem překračovali končí na parkovišti nedaleko hospody a slouží, jednak jako zásobovací bod pro horskou chatu pod Pico Ruivo, jednak jako pohodlnější přístup na nejvyšší horu.
Od parkoviště je to k nejvyšší hoře ostrova Pico Ruivo da Santana (1862m n.m.) necelá hodinka pohodlnou chůzí po vydlážděném chodníku. Asi v polovině cesty se za zatáčkou konečně objeví oblý vrchol hory, kousek pod vrcholem jsou vidět bílé stěny horské chaty, kde lze zakoupit občerstvení. Nám zejména přišli vhod plechovky místního piva Coral. U chaty je i přístřešek použitelný pro vaření a záchody s tekoucí vodou.
U chaty jsme odložili bágly a na vrchol vyrazili na lehko. Od chaty je to 10-15 minut do kopce, na vrcholu je postavená dřevěná vyhlídková plošina se zábradlím, která je spojená se dvěma plošinkami na bočních vrcholcích.
Po návratu jsme u chaty rozbili tábor a vzhledem k tomu, že z údolí začínala stoupat mlha, jsme postavili stany.
Trek po Madeiře 2007- část 2.
Další den ráno jsem se probudil kolem sedmé hodiny, což je na
Madeiře ještě před svítáním. Udělal jsem pár fotek přímo od stanu a pak jsem vyrazil pozorovat svítání přímo z vrcholu.
Čekaly na mně nádherný výhledy na okolní vrcholky vystupující z mraků, které zakrývaly většinu okolních
údolí.
Po snídani jsme si schovali batohy u chataře a nalehko jsme vyrazili na třetí nejvyšší horu ostrova Pico Areiro. Stezka nejdřív klesá o cca 200 výškových metrů dolů a potom pokračuje zaříznutá do skalní stěny. Po pravé ruce se tyčí Pico das Torres, vlevo sráz pokračuje do hlubokých údolí. Když se okolní mraky dostatečně protrhaly, byl v dálce vidět oceán.
Závěrečný výstup na Pico Areiro vede téměř pořád do schodů. Jakmile jsme začali stoupat k vrcholu, zvedly se i mraky z údolí a obklopily nás. Proto jsme jen krátce postáli na vršku a šli se občerstvit do vrcholové restauračky. Vzhledem k tomu, že tady silnice vede až k vrcholu je zdejší hospoda mnohem lépe zásobená a je tady víc turistů. Spousta z nich odsud vychází na jednodenní výlet na Pico Ruivo a zpátky.
Zpátky jsme šli po stejné cestě, protože alternativní trasa vedoucí přes tunely ve skalách byla v té době zavřená kvůli závalu v jednom z tunelů. Celý výlet na Pico Areiro trval skoro pět hodin.
U chaty pod Ruivem jsme se naobědvali, nahodili bágly a vyrazili po hřebeni přímo na západ do sedla Boca das Torrinhas. Po téhle celkem pohodové tůře nás čekal brutální výstup na Pico Jorge. Stezka je proložená desítkami schodů, které mají výšku kolem čtvrt metru, místy se zdá, že stoupá téměř po spádnici.
Pod vrcholem se cesta konečně zlomila a začala klesat k malému tábořišti schovanému v pralese. Uprostřed tábořiště je poměrně velké ohniště, ale vzhledem k tomu, že veškeré dřevo kolem bylo mokré, tak jsme se oheň ani nepokoušeli rozdělat.
Každopádně šlo o nejhezčí místo ke spaní na celým treku. Kromě našich šesti stanů by se tam vešly maximálně tři další.
Blízký pramínek byl skoro vyschlý, tak jsme museli pro vodu o kus níž, kde ze svahu vytéká několik malých pramenů, ze kterých se nám podařilo nabrat vodu.
V tento nejnáročnější den jsme nastoupali přes 1500 výškových metrů.
Po ránu čtvrtého dne jsme si na hřebínku nad tábořištěm dosyta užili výhledů na moře, které bylo vidět na obou stranách. Zabalili jsme mokré stany, které neměli uprostřed vlhkého lesa šanci uschnout a zahájili sestup o 600 výškových metrů níž do sedla Encumeada.
Náš sestup byl výrazně zpomalovaný četnými borůvkovými keři podél cesty. Na Encumeadě je hospoda s pěkným výhledem do údolí. Když jsme tady byli před týdnem, tak byla celá oblast zahalená v mlze, nyní svítilo slunko a byl nádherný den. Tady jsme definitivně opustili centrální masiv nejvyšších vrcholů Madeiry.
Po poledni jsme začali stoupat na náhorní plošinu Paúl da Serra. První část cesty vede po silnici, pak jsme odbočili na levadu Da Serra. Krátce po odbočce spadá do levady větší vodopád, v němž se někteří z nás lehce okoupali.Teplota vody byla přijatelná, ale proud přece jen dost silný. Když jsme se odpojili od levady začala cesta stoupat až na Bica da Cana (1625m n.m.), kde nás na chvíli pohltil mrak.
U lesácké chaty jsme nabrali vodu, protože na našem dnešním tábořišti žádná není. Pokračovali jsme po lehce se svažující planině, kolem větrných elektráren a stáda krav jsme došli až k chatě poblíž kapličky Cristo Rei.
Místo pro stan jsme museli vyčistit od kravského trusu a ořechových skořápek. Když jsme dojedli večeři , slunko sestoupilo pod hradbu šedých mraků a začalo rychle klesat do oceánu. Celý jihozápadní obzor se zbarvil všemi odstíny ohně.
Závěrky cvakaly, filmu ubývalo, karty se plnily, ke slovu přišel i stativ.
Madeiře ještě před svítáním. Udělal jsem pár fotek přímo od stanu a pak jsem vyrazil pozorovat svítání přímo z vrcholu.Čekaly na mně nádherný výhledy na okolní vrcholky vystupující z mraků, které zakrývaly většinu okolních
údolí.
Po snídani jsme si schovali batohy u chataře a nalehko jsme vyrazili na třetí nejvyšší horu ostrova Pico Areiro. Stezka nejdřív klesá o cca 200 výškových metrů dolů a potom pokračuje zaříznutá do skalní stěny. Po pravé ruce se tyčí Pico das Torres, vlevo sráz pokračuje do hlubokých údolí. Když se okolní mraky dostatečně protrhaly, byl v dálce vidět oceán.
Závěrečný výstup na Pico Areiro vede téměř pořád do schodů. Jakmile jsme začali stoupat k vrcholu, zvedly se i mraky z údolí a obklopily nás. Proto jsme jen krátce postáli na vršku a šli se občerstvit do vrcholové restauračky. Vzhledem k tomu, že tady silnice vede až k vrcholu je zdejší hospoda mnohem lépe zásobená a je tady víc turistů. Spousta z nich odsud vychází na jednodenní výlet na Pico Ruivo a zpátky.
Zpátky jsme šli po stejné cestě, protože alternativní trasa vedoucí přes tunely ve skalách byla v té době zavřená kvůli závalu v jednom z tunelů. Celý výlet na Pico Areiro trval skoro pět hodin.
U chaty pod Ruivem jsme se naobědvali, nahodili bágly a vyrazili po hřebeni přímo na západ do sedla Boca das Torrinhas. Po téhle celkem pohodové tůře nás čekal brutální výstup na Pico Jorge. Stezka je proložená desítkami schodů, které mají výšku kolem čtvrt metru, místy se zdá, že stoupá téměř po spádnici.
Pod vrcholem se cesta konečně zlomila a začala klesat k malému tábořišti schovanému v pralese. Uprostřed tábořiště je poměrně velké ohniště, ale vzhledem k tomu, že veškeré dřevo kolem bylo mokré, tak jsme se oheň ani nepokoušeli rozdělat.
Každopádně šlo o nejhezčí místo ke spaní na celým treku. Kromě našich šesti stanů by se tam vešly maximálně tři další.
Blízký pramínek byl skoro vyschlý, tak jsme museli pro vodu o kus níž, kde ze svahu vytéká několik malých pramenů, ze kterých se nám podařilo nabrat vodu.
V tento nejnáročnější den jsme nastoupali přes 1500 výškových metrů.
Po ránu čtvrtého dne jsme si na hřebínku nad tábořištěm dosyta užili výhledů na moře, které bylo vidět na obou stranách. Zabalili jsme mokré stany, které neměli uprostřed vlhkého lesa šanci uschnout a zahájili sestup o 600 výškových metrů níž do sedla Encumeada.
Náš sestup byl výrazně zpomalovaný četnými borůvkovými keři podél cesty. Na Encumeadě je hospoda s pěkným výhledem do údolí. Když jsme tady byli před týdnem, tak byla celá oblast zahalená v mlze, nyní svítilo slunko a byl nádherný den. Tady jsme definitivně opustili centrální masiv nejvyšších vrcholů Madeiry.
Po poledni jsme začali stoupat na náhorní plošinu Paúl da Serra. První část cesty vede po silnici, pak jsme odbočili na levadu Da Serra. Krátce po odbočce spadá do levady větší vodopád, v němž se někteří z nás lehce okoupali.Teplota vody byla přijatelná, ale proud přece jen dost silný. Když jsme se odpojili od levady začala cesta stoupat až na Bica da Cana (1625m n.m.), kde nás na chvíli pohltil mrak.
U lesácké chaty jsme nabrali vodu, protože na našem dnešním tábořišti žádná není. Pokračovali jsme po lehce se svažující planině, kolem větrných elektráren a stáda krav jsme došli až k chatě poblíž kapličky Cristo Rei.
Místo pro stan jsme museli vyčistit od kravského trusu a ořechových skořápek. Když jsme dojedli večeři , slunko sestoupilo pod hradbu šedých mraků a začalo rychle klesat do oceánu. Celý jihozápadní obzor se zbarvil všemi odstíny ohně.
Závěrky cvakaly, filmu ubývalo, karty se plnily, ke slovu přišel i stativ.
Trek po Madeiře 2007- část 3.
Po ránu začalo na naše tábořiště brzo svítit slunko, takže jsme docela slušně usušili stany a po levadě Do Paúl pokračujeme do údolí Rabacal. Na parkovišti nad Rabacalem bylo dost živo. Dolů se dá buď dojít pěšky, asi dva kiláky po silnici dolů (náš případ). Nebo tam lze sjet taxíkem za pět éček.
U chaty na Rabacalu jsme poobědvali a vyrazili po levadě Do Risco ke stejnojmennému vodopádu. Levady mají v údolí Rabacal stupňovité uspořádání, jejich pět nad sebou a vodopád Risco leží uprostřed. Na zpáteční cestě od vodopádu jsme odbočili začali stoupat na vyšší level.
Po cestě jsme pod stromama odložili bagáž a nalehko došli k jezírku Lagoa do Vento. Ze skalní hrany pod jezírkem padá do hloubky vodopád Risco a my jsme mohli shora sledovat místo, kde jsme stáli před několika desítkami minut.
Po návratu k batohům nás čekal další výstup, tentokrát k levadě Ribeira Grande a krátká zacházka ke stejnojmennému jezírku, kde levada začíná.
Poslední stoupák nás dovedl k velmi hezké levadě Do Alecrím, která je z velké části skrytá pod střechou z keřů. Levada nás dovedla na poslední tábořiště na treku - Lajeado. V blízkém potoku jsem se příjemně vykoupal. Někteří si udělali krátký výšlap na blízký vrchol Pico Rabacal.
Po západu slunce se citelně ochladilo, kolem sedmé večer byly 3°C, tak jsme rychle dopili zbytky tekutých ohřívadel a zalezli do stanů.
Když jsme ráno vystrčili hlavy ze stanů, bylo jasný, že je neusušíme ani při plánovaném pozdějším odchodu. Oskar se schoval za mraky a bylo tak všelijak. Vyrazili jsme po svých stopách a po levadě Do Alecrím se vrátili do Rabacalu.
Tentokrát j
sme vyrazili do nižších pater k levadě 25 Fontes. Náš průvodce Milan nám pohlídal batohy a my vyrazili k jezírku 25 Fontes. Jít na lehko byla
dobrá volba, protože cesta je spíš úzká, jištěná vysoko vázanými ocelovými lany a v obou směrech dost frekventovaná.
Po návratu jsme vyrazili po levadě na druhou stranu, prošli jsme tunelem Calheta, kde jsme dokonce potkali dva kluky na kolech.
Za tunelem jsme dojedli zbytky našich zásob a začali prudce sestupovat. Nejdřív po stezce ve stráni, později po silnici jsme došli k levadě. Levada Nova byla naší poslední na Madeiře, byla krásně opravená, stezka kolem ní široká a my si užívali poslední kilometry treku. Ve vesnici Florencas jsme si dali zasloužené pivko s místním kšeftě a se čtvrthodinovým náskokem se přesunuli na autobusovou zastávku.
Přes naši značnou rezervu jsme zahlídli jen zadní světla busu. Nakonec jsme se museli přesunout do nedalekého Loreta, kde jsme se odvozu dočkali.
P.S. kdo dočetl až sem a pořád neví, co jsou levady, tak vězte že jde o zavlažovací kanály, které přivádí vodu z vlhkých horských oblastí na políčka v nížinách. Kolem většiny levad je chodník sloužící údržbářům při jejich práci a případným turistům k usnadnění pohybu.
U chaty na Rabacalu jsme poobědvali a vyrazili po levadě Do Risco ke stejnojmennému vodopádu. Levady mají v údolí Rabacal stupňovité uspořádání, jejich pět nad sebou a vodopád Risco leží uprostřed. Na zpáteční cestě od vodopádu jsme odbočili začali stoupat na vyšší level.
Po cestě jsme pod stromama odložili bagáž a nalehko došli k jezírku Lagoa do Vento. Ze skalní hrany pod jezírkem padá do hloubky vodopád Risco a my jsme mohli shora sledovat místo, kde jsme stáli před několika desítkami minut.
Po návratu k batohům nás čekal další výstup, tentokrát k levadě Ribeira Grande a krátká zacházka ke stejnojmennému jezírku, kde levada začíná.
Poslední stoupák nás dovedl k velmi hezké levadě Do Alecrím, která je z velké části skrytá pod střechou z keřů. Levada nás dovedla na poslední tábořiště na treku - Lajeado. V blízkém potoku jsem se příjemně vykoupal. Někteří si udělali krátký výšlap na blízký vrchol Pico Rabacal.
Po západu slunce se citelně ochladilo, kolem sedmé večer byly 3°C, tak jsme rychle dopili zbytky tekutých ohřívadel a zalezli do stanů.
Když jsme ráno vystrčili hlavy ze stanů, bylo jasný, že je neusušíme ani při plánovaném pozdějším odchodu. Oskar se schoval za mraky a bylo tak všelijak. Vyrazili jsme po svých stopách a po levadě Do Alecrím se vrátili do Rabacalu.
Tentokrát j
sme vyrazili do nižších pater k levadě 25 Fontes. Náš průvodce Milan nám pohlídal batohy a my vyrazili k jezírku 25 Fontes. Jít na lehko byla
dobrá volba, protože cesta je spíš úzká, jištěná vysoko vázanými ocelovými lany a v obou směrech dost frekventovaná.Po návratu jsme vyrazili po levadě na druhou stranu, prošli jsme tunelem Calheta, kde jsme dokonce potkali dva kluky na kolech.
Za tunelem jsme dojedli zbytky našich zásob a začali prudce sestupovat. Nejdřív po stezce ve stráni, později po silnici jsme došli k levadě. Levada Nova byla naší poslední na Madeiře, byla krásně opravená, stezka kolem ní široká a my si užívali poslední kilometry treku. Ve vesnici Florencas jsme si dali zasloužené pivko s místním kšeftě a se čtvrthodinovým náskokem se přesunuli na autobusovou zastávku.
Přes naši značnou rezervu jsme zahlídli jen zadní světla busu. Nakonec jsme se museli přesunout do nedalekého Loreta, kde jsme se odvozu dočkali.
P.S. kdo dočetl až sem a pořád neví, co jsou levady, tak vězte že jde o zavlažovací kanály, které přivádí vodu z vlhkých horských oblastí na políčka v nížinách. Kolem většiny levad je chodník sloužící údržbářům při jejich práci a případným turistům k usnadnění pohybu.
Žádné komentáře:
Okomentovat